Střední kníračka Sára

Poslední únorový den ráno jsme s paničkou vstávali poměrně brzy. Bylo to podezřelé vzhledem k tomu, že byla sobota a to většinou vyspáváme dlouho. Ale panička už před tím povídala něco o tom, že pojedeme na výlet. Mně se ráno sice moc vstávat nechtělo, takže jsem ještě celkem dlouho ležela v pelíšku, i když panička už pobíhala po bytě a balila všechny možné věci s sebou. To víte, mně se tohle netýká...já žádné přípravy nepotřebuji - k odchodu jsem připravená vždy během pár vteřin.
Pak jsme se naložili do auta a jeli jsme k Lence s Balůem. Když jsme dorazili, Balů náš příjezd hned hlasitě komentoval a chtěl se s námi rychle a hlavně zblízka přivítat, což mělo za následek to, že jsme byli s paničkou od bahna ještě dřív, než jsme vůbec vyrazili na samotný výlet. Lenka s Balůem už také byli připravení, takže jsme všichni mohli vyrazit. Nejdřív jsme šli čekat na zastávku, kde jsme měli nabrat první várku kamarádů - Monču a spol., kteří ale nakonec nedorazili, protože si spletli zastávku, takže Lenka pro ně ještě jela autem, zatímco já s paničkou, která byla navíc ještě tažena Balůem a náš nový kamarád Max jsme se vypravili na místo srazu - k fotbalovému hřišti. Když jsme tam dorazili, většina výletníků už tam čekala. Byla jsem nadšená kolik známých psích kamarádů s námi půjde. Chvilku jsme ještě čekali, až dorazí i poslední opozdilci a mohlo se vyrazit. Všichni psi jsme svými páníčky byli vypuštěni a mohlo začít veliké seznamování, očmuchávání a utíkání. Během chvíle byli všichni pejsci od bahna, včetně mně. Navíc já jsem si ani nevím čím vysloužila lásku našeho nového kamaráda Maxe, který mi samou láskou oslintal záda a celou procházku mě věrně pronásledoval, čímž mi teda už pak poněkud lezl na nervy. Zkusila jsem se po něm párkrát ohnat, při té příležitosti jsem i kousla paničku do nohy, ale nic nepomohlo, tak jsem se s tím smířila.