Tak jsem našla nový domov
Jmenuji se Sára (ale panička mi říká různě - Barbucha, Sarďucha, Pařík apod.) a hrdě se hlásím k plemenu střední knírač, i když žádný papír mi na to vydán nikdy nebyl. Narodila jsem se 10.6.2002. Ovšem můj příběh začíná poněkud později...až v srpnu roku 2003. O mém předchozím životě nemám bližší podrobnosti. Právě v srpnu roku 2003 ve vesnici Horní Poříčí na Strakonicku jsem se tak jednou odpoledne potulovala sama opuštěná kolem jezu na řece Otava a obšťastňovala jsem svou přítulností všechny opalující se a koupající se lidičky. Tady jsem objevila i svou budoucí paničku. Sice mám pocit, že jsem se jí ze začátku moc nelíbila, ale nehodlala jsem se vzdát jen tak. Paničce se tehdy nelíbilo, že jsem ji mokrá a celá od bahna pobíhala po osučce, i když dodneška nechápu proč... Chvíli jsem si s ní a jejími kamarády hrála, ale oni pak odešli a nechali mě tam. Já jsem ale nezaváhala, využila jsem svůj dobrý čich a do večera jsem je vystopovala v jejich táboře. To jsem ale netušila, že do toho tábora pejsci nesmí, to víte, značky nikdy nebyly mojí silnou stránkou...takže jsem se na chvilku ocitla ve vězení - správci tábora jsem se asi nelíbila, tak mě zavřel do klece. Naštěstí panička a její kamarádi si mě všimli a vysvobodili mě. Vzali si mě k sobě na chatku a potají mě tam dva dny a dvě noci opatrovali, koupili mi něco na zub, vodítko a pomalu jsme se spolu sžívali. Věděla jsem, že tam jsem načerno, takže jsem se chovala přímo vzorně, byla jsem ticho jako myška a udělala jsem všechno pro to, aby si mě moji noví kamarádi zamilovali. A povedlo se mi to. Když měla panička a spol odjíždet domů, řešili, co se mnou. Nechtěli si mě jen tak nechat, abych někomu třeba nechyběla, tak se ptali po vesnici, zda někdo postrádá psa a nechávali tam na sebe telefonní číslo. Nicméně nikdo o mě nic nevěděl, tak panička řekla, že si mě vezmou s sebou, i když prý její rodiče nebyli zrovna pro, ale panička je od přírody značně tvrdohlavá a tak si mě naštěstí domů skutečně dovezla, i když nám hrozil život pod mostem. Ovšem můj původní paníček se skutečně ozval, mluvil s moji paničkou, řekl jí jak se jmenuju a kdy jsem se narodila. Naštěstí pro mě jí i řekl, že mu pořád utíkám, zničila jsem mu doma plno věcí a že mě zpátky nechce...tady vidíte, jaký ke mě měl vztah, panička měla i podezření, že mě nejspíš i bil. Pak mě čekal ještě jeden nelehký úkol, stát se miláčkem celé rodiny. Když mě panička poprvé přivezla ke svým rodičům, důkladně jsem si je prohlédla, při tom jsem se chovala velmi opatrně a slušně a čekala jsem, jak se bude situace vyvíjet dál. Ale jsem prostě k zulíbání, takže jsem do týdne byla největším miláčkem všech a zejména paniččin tatínek má pro mě velikou slabost. Postupně jsem si v novém bydlišti zvykla a teď jsem šťastný, spokojený, milovaný a taky chvílema již značně odrzlý domácí mazlíček.
Náhledy fotografií ze složky Já za mlada
Komentáře
Přehled komentářů
ať budeš potřebovat cokoliv, ozvi se na můj email nebo k nám do návštěvky a pomůžu ti - a ani nevíš jak ráda. pa a pozor - sobota se blíží, tak žádné hárání!!!
Zdravíme Arwenku a Monču
(Sára + Terka, 1. 3. 2008 22:23)Tak my se Sárou moc děkujeme za historicky první příspěvek na našich stránkách, smolila jsem je dneska celé odpoledne:-))S návštěvní knihou si zatím nevím rady...ale snad časem vykoumám i tu. Fotky ze Srbska jsme si u Vás na stránkách už prohlédli a postupně projdem i webovky všech účastníků, mějte se a snad se uvidíme, ale zatím to vypadá velmi nadějně:-))pa
krásný příběh :-)
(Monča a Arwenka, 1. 3. 2008 19:00)
Tak to je skvělé, že jste si taky udělali webovky. Vypadají, že jsou na dobré cestě stát se hojně navštěvované. Jen by to chtělo nějakou návštěvní knihu, či něco podobného, abychom to tu mohli vždycky označkovat, budeme totiž chodit častěji. Jo a pokud by si chtěla, můžeš si stáhnout fotky z výletu na Srbsko i z ostatních webových stránek účastníků. Mám odkazy u sebe.
Pa a za týden ahoj na vejletě
Arwenka s paničkou
ozvi se - pomůžu
(Monča a Arwen, 3. 3. 2008 23:33)